Co si pamatuji, vždycky jsem šla přes bolest. Bolí mě noha, rozšlápnu to. Bolí mě ruka, urvu to. A přiznávám, že mám snížený práh bolestivosti, vydržím fakt dost.
Až časem jsem zjistila, že to není ta správná cesta. Že bolest je signál, který není dobré opomíjet. Že to není jen nepříjemná překážka výkonu.
O čem tedy chci mluvit? O našem těle. Skládá se z mnoha nervů, svalů, šlach, úponů…, které všechny dohromady zajišťují, že se můžeme hýbat i smát.
V sedmi letech jsem měla úraz krční páteře. No, úraz, probudila jsem se a hlava mi ležela na pravém rameni. Doslova. Nemohla jsem ji narovnat – jedině rukama, ale když jsem se o to pokusila, byla bolest (i v mém případě) neúnosná. Rodiče mě odvezli na vyšetření do Motola, tehdy asi jediná pražská pohotovost, jasně, byla to sobota.
Sestra na RTG mě, sedmiletou, sepsula, že si neumím sundat náušnice. Nepomohla mi, jen stála a křičela. I přesto, že moje máma byla major (učitelka jazyka německého na policejní akademii), dovnitř nesměla. Nakonec jsem náušnice sundala a ona mě mohla zrentgenovat. RTG odhalil výron mezi 5. a 6. obratlem krční, tedy C páteře. Dostala jsem slušivý krunýř na dva měsíce. Pan doktor, který jej aplikoval, byl neméně milý. Oslovoval mě: “Drž, holko!” když mi chtěl nanést krunýř a já bolestí skláněla hlavu k rameni…
Matně si pamatuji, že za mnou chodily spolužačky a hrály mi loutkové divadlo na hrudníku – první měsíc jsem směla jen ležet a vstát jen kvůli cestě na záchod.
Když mi krunýř po dvou měsících sundali, musela jsem si hlavu držet rukama, svaly na krku za tu dobu atrofovaly. Trvalo několik hodin, než jsem byla schopná ji udržet bez pomoci.
Ve 12 letech jsem začala vnímat potíže typu “zaseknutý krk” a bolesti hlavy. Zašla jsem na tehdejší Vinohradskou polikliniku, paní doktorka mi cukla krkem a na mnoho let mě tak naučila, jak to nedělat správně.
Občas jsem měla potíže, které akutně řešilo Causticum (zaseklá, ztuhlá šíje plus tahavé bolesti hlavy).
Až o … nojo, 26 let později jsem se dostala k fyzioterapeutce, která mi skutečně začala pomáhat. Naučila mě cvičit, sedět, stát, ležet (jo, obzvláště ve spánku je to oříšek).
Ale s její pomocí řeším problém, který vznikl v mém dětství a který dál nikdo neřešil.
Cvičení mi zabere pár minut denně – když je čas, tak třeba 20-30, když není, tak klidně 10.
Dokážu si pomocí kuliček ulevit od akutních potíží, ale vím, že když cvičím, nepřijdou. A také se rozvolňují rozestupy mezi cvičením. Protože se svaly dostávají do přirozeného stavu a občasná nepřiměřená zátěž je tolik “nerozhodí”.
Pokud máte potíže s pohybovým aparátem, vřele vám doporučuji návštěvu dobrého fyzioterapeuta.
Pokuud jste z Prahy, či okolí, pak rozhodně nahhlédněte:
https://www.facebook.com/Zdravakancelar/
https://www.facebook.com/Fyziomona/
foto: internet
Nejnovější komentáře