Pavouci s velkým srdcem

Chci vám přiblížit jednu skupinu homeopatických léků. Mou oblíbenou nepochopenou “pavoučí rodinku”. Mnoho lidí má s pavouky problém. Na vině je pravděpodobně jejich nevyzpytatelnost. Pavouk se díky svým osmi nohám dokáže pohybovat jakýmkoliv směrem, prudce zatočit, otočit se do protisměru, někteří skáčí, aniž by předem varovali…

Když jsem před lety dostala od kolegyně svůj první pavoučí lék (Tarentula hispanica), taky jsem nebyla nadšená. Já a Tarantule?! Fuj! Ale ono mi po ní bylo lépe. Ne docela, protože sama nejsem ideální pacient – dost si toho nechám pro sebe. Pak jsem dostala Tarentuli cubensis a záhadně se vyřešila má alergie na hmyz (velmi bolestivé otoky, modrofialové až do černa).

Nenápadně se začal měnit i můj vztah k pavoukům jako takovým. Z “fuj pavouk!” se stalo “jé, pocem, ať na tebe někdo nešlápne”. Stále mám jisté limity, co se velikosti “kamaráda” týče, ale pokud na mne vysloveně nevybafne, nenadskakuji.

Obecně se pavouků drží představa jisté zákeřnosti, omotání, zapletení do sítí, známá je Černá vdova…

“Pavoučí lidé” jsou ve skutečnosti “jen” citliví. Tak moc, že se bojí ublížení. Mají obrovské otevřené srdce, které si zoufale chrání. “Koušou”, protože mají strach z bolesti. Postupem času většinou přijmou strategii “útok je nejlepší obrana”. Raději působí nepřístupně, temně, zle, arogantně, než by dovolili druhým nahlédnout do svého, často smutného a osamělého, nitra. Když se cítí ohroženi, “naježí se”, aby se nikdo nepřibližoval.

Někdy se před ublížením chrání rolí oběti. A nemusí to být na první pohled jasné. “Jsem nemocný, potřebuju pomoc, mně nesmíš ublížit”.

Zdravý Pavouk k vám přichází se srdcem na dlani a prosbou “měj mě rád takového, jaký jsem, a já tě budu milovat a chránit i za cenu vlastního života”.

“Být hoden” je další pavoučí téma – hoden lásky, hoden ocenění, být “dost dobrý”. Nenaplnění této potřeby se často transformuje v postoj “mně je jedno, co si o mně lidi myslí”. Ve skutečnosti to jedno není. Bude dělat cokoliv, aby ostatní popouzel, děsil, znechucoval a činí mu to i radost. I odpor je emoce. A když není dostupná láska, lze se potvrdit jejím opakem. Často začnou manipulovat a jsou v tom opravdu dobří. V sebeobraně vymění lásku za moc.

Jejich zrychlenost oproti ostatním lidem se s postupující patologií snadno přehoupne v zatuhlost. A to fyzickou i mentální.

Pavouci toho obecně moc nesnědí (alespoň většinou), nebo mohou jíst velmi nepravidelně. Klidně obří porci jídla a pak tři dny nic. Když jim je zle, mohou přestat jíst úplně. Může to být jak mentální anorexie, tak extrémní vybíravost v jídle, mohou jíst jen určitý druh potravin v určité úpravě… Často pijí hodně kávy a kouří, aniž by jim to způsobovalo výraznější potíže.

Tak, jak dokáží být v určitých situacích rychlí a útoční, tak si také dokáží “převalovat” ublížení a problémy v sobě. Neumí je vyřknout, dát jim formu slov. Dlouho vymýšlejí, jak něco sdělit. A tehdy bývají protivní, zádumčiví, zamlklí, mohou začít i somatizovat. Jejich okolí časem spolehlivě pozná, že je zle – přestanou mluvit a celkově interagovat se světem. Po celou tu dobu ale poctivě spřádají vhodná slova a hledají uspokojivé řešení situace, které nakonec vysloví.

Jednou z “charakteristik” “pavoučích lidí” je to, jaké emoce vyvolávají v ostatních. Málokdy k nim někdo zaujme neutrální postoj. Většinou je okolí buď miluje, nebo nesnáší, šedá zóna chybí.

Je na nich cosi přitažlivého, zvláštního, znepokojivého. Těžko z nich spustíte oči. Typičtí Femme a Homme fatale. A to i přesto, nebo právě proto, že si na “první dobrou” budete pravděpodobně myslet, že jsou arogantní a nepřístupní … nebo šílení. Asi všichni homeopaté se výjimečně shodnou, že Kapitán Jack Sparrow, nebo Willy Wonka v podání Johnnyho Deppa jsou vizualizací léku Tarentula hispanica.

Na fyzické úrovni vás upoutají výrazné, živé oči, které vás sledují. Může to být až nepříjemné, jako by se snažili dívat do vás. A vlastně ano, zjišťují, jestli jste hrozba, nebo přítel.

Dost často se setkáváme s problémy se zrakem. Pavouci (ti skuteční) vidí většinou jen na malou vzdálenost.

V patologii bývají uzavření, mlčenliví až agresivní. Jakýkoliv pokus o přiblížení vnímají jako útok. Jako snahu proniknout do jejich nitra, které si pečlivě střeží, pro svou křehkost. Jsou podezíraví, očekávají spíš to zlé, než že by je někdo chtěl mít rád. Na jednu stranu jim jejich osamělost a “odvržení” společností vyhovuje (je v tom skryt jistý pocit výjimečnosti), ale zároveň je činí nešťastnými. Pokud se vám teď vybavila představa pubescenta či adolescenta, který se stylizuje do EMO, Goth, Punk, nebo nějakého podobného stylu, pak jste se naladili správně. Všechno je nudí, nic není dost podnětné, nikam se jim nechce, hlavně ne mezi “ty blbý lidi”…

Je zde také silně vyjádřeno téma sebedestrukce, sebepoškozování jakýmkoliv způsobem.

Pavoučí integrita je křehká. Je vlastně velice snadné je “rozložit”. Proto si ji tolik chrání. Když do pavouka bude někdo soustavně šikovně rýpat, dříve či později podlehne. A celkem běžně se mohou dostat do role oběti, submisivně se podvolí okolí, partnerovi, “jsou pod pantoflem”. U některých zástupců této rodiny je to dokonce typický znak (zejména u mužů, ale nejen u nich).

Na závěr se ještě nemohu nezmínit o jedné zajímavé vlastnosti, které jsem si u svých “pavoučích pacientů” všimla. Všichni mají velmi silně rozvinutý šestý smysl, intuici. Předem jsou často schopni říci, “co bude průšvih a co naopak výhra”. Jsou velmi vnímaví na lež a přetvářku, snadno je dokáží odhalit. Což je ovšem opět “naježí” a vzdálí do ústraní.

Případ Aranea diadema: Žena, kolegyně, 38 let

“Už delší dobu jsem cítila, že jsem v patologii, ale jelikož jsem nechtěla nikoho otravovat (další téma – neotravovat, stejně mi nikdo nerozumí a nikoho to nezajímá), hledala jsem si lék sama. Byla jsem dost protivná, zrychlená a nesmírně mi vadilo, když jsem měla spolupracovat s někým pomalým. Vlastně s kýmkoliv v normálním tempu.

Přestože mám “pavouky” ráda, přes vlastní optiku jsem je v sobě neviděla. A ještě se mi udělala rýha uprostřed spodního rtu, typická pro jiný lék. “No, to sedí, vadí mi moc lidí, rychle se zahltím, a pak potřebuju někam pryč. Rychle se k nim zase vracím a tak dokolečka. Tak jo.”

Zabral, ale tak nějak “no nic moc, ale lepší”.

Situace se “vyhrotila” o pár měsíců později na letní škole. Po pár dnech, kdy jsme tam byli sami, dorazili ostatní účastníci. Všichni se rádi viděli, vítali, halasili… A já začala prchat. Do lesa. Což mě opět utvrdilo v původní volbě léku.

A tentokrát nic. Nebo naopak – něco, průšvih.

Začala jsem se stranit lidí. Moc jsem nejedla. Jídlo mě nebavilo, nechutnalo mi, rostlo mi v puse. Ještě, že jsem si ráno mohla vzít ovoce od snídaně a udělat si smoothie a vypít ho (další pavoučí téma – ideálně to vypít brčkem).

Mentálně jsem se pohybovala mezi směsí naštvání a smutku, která se bez varování střídala s rozjařeností, dobrou náladou.

Vadili mi lidi, kromě několika blízkých, které jsem měla tendenci nepřiměřeně bránit před ostatními. Startovala jsem na “první dobrou”. Byla jsem nepružná, vnímala jsem ostře, černobíle.

Byla jsem přecitlivělá na zvuky a výrazné pachy (typické pro některé druhy pavouků).

Na pokoji jsem vyráběla šperky z drátů (pletení, háčkování, drátkování apod je častou zálibou).

Měla jsem ztuhlý krk a pobolívala mě hlava.

Věděla jsem, že je zle, že potřebuju pomoc zvenčí, protože v tomhle stavu už to nemám šanci sama rozklíčovat.

Poslední den letní školy jsem poprosila svou učitelku (po urputném souboji sama se sebou, zda ji oslovit s mými problémy, přestože  jsme se o tom bavily už dřív), jestli by na mne “teda mrkla”.

A ona mrkla. Jedním okem a usmála se. Sledovala mě celou dobu (vlastně od chvíle, co se známe), jen čekala, až se přiblížím.

“No, pavoučku, a co takhle Aranea?”

“Ale která?”, zeptala jsem se zoufale.

“No přece ta milejší, diadema,” a znovu se usmála.

 

Už to byla úleva. Samotné pojmenování léku oživí jeho energii a on tak začne pracovat ještě dříve, než ho fyzicky podáme. Ihned po příjezdu domů jsem si lék vzala. Krk povolil, pomalu, ale jistě. Přecitlivělost na hluky se zmírnila, i když můj muž by se o tom asi byl ochoten přít; pachy také lepší.

Pořád jsem zrychlená. Stále očekávám reakci okolí “ihned”, ale jsem schopna vnímat, že to není jejich nedostatek, ale mé nastavení. Alespoň většinou.

Nadále jím “jak kdy”, ale mému tělu to vyhovuje. Nejsem “tabulkový typ”.”

Homeopatický lék vás nepředělá, “jen” vyladí. A to úplně stačí. Není nutné člověka od základu změnit, ale učinit jej šťastným v jeho životě. Protože skutečně šťastní lidé nemají potřebu ubližovat. Sobě ani druhým.

Na fotografii vidíte samečka „Aranea diadema“, který nám laskavě hlídá chatu, na listu vinné révy.

Foto: Petr Sapík