S laskavým svolením sdílím email maminky jedné své malé pacientky, „Aničky“. Jméno holčičky jsem změnila. Poprosila jsem ji, zda by byla ochotná sepsat jejich příběh a dovolila mi jej sdílet. A přiznám se, že doufám, že přijde čas, kdy takové emaily nebudou nutné.
„Stojím u postele a dívám se na klidně oddychující dítě. Pro většinu lidí krásný moment.
Já tu stojím a motám se směsí výčitek. Občas bych se i proklela, kdybych nevěděla, že by to nikam nevedlo. Vyčítám si, že jsem selhala. Po skvělém startu do života – doma, v bezpečí, jsem tu další zkoušku neustála.
Přes obrovský strach jsem nechala dceru v osmi měsících očkovat Hexa vakcínou. Byla velmi rychlá ve vývoji, možná i díky staršímu bratrovi. Pár dní po porodu se už uměla smát a tak jako “bublat” smíchem. Ve třech měsících a osmnácti dnech začala lézt. Před rokem věku mluvila. Používala větu “Co to je?”. Uměla zvuky zvířátek a bavila celý autobus odpovědí na „jak dělá had?“ – “hadhad”. Bylo to usměvavé pohodové dítě. Po třetí dávce vakcíny přestala mluvit. Plíživě přišly záchvaty vzteku, kdy doslova třískala hlavou o zem, o zeď, o cokoliv. Během půl minuty si dokázala vyrobit vystouplou modrofialovou modřinu přes půl čela. Když křičela, tak ultrazvukem, neutišitelně. Omezila jsem pobyt venku na minimum. Na návštěvy jsme nechodili, protože se vždy dostavil záchvat vzteku, kdy najednou z pohody přešla do agrese a zničila, co měla na dosah. Pevné objetí, domluvy, držení, nic nefungovalo. Systém přečin – trest se zcela míjel účinkem. Ve dvou a půl letech používala tři slova: ano, ne, vaví (voda). Pila pořád. Prošla školkou. A učitelky peklem. Naštěstí byly laskavé a nevyvedlo je z míry ani to, že se prostě svlékla a byl v herně nahá. Seděla v koutě a hrála si s kostkami. Často jí z nosu tekla krev, proudem. Ne pár kapek. Jednou mi ji učitelky ve školce předávaly s provinilým výrazem, že jí zase tekla krev z nosu, venku. Vypadala, jako by se aktivně účastnila zabíjačky.
Ve dvou a půl letech jsme ji začaly homeopaticky detoxikovat. Nejprve jsme měly jen lék z půlky hexy, DTP, něco udělal, ale nestačil. Majda sehnala hexu celou. A dítě se pomalu začalo měnit. Jako by se vracela zpoza skleněné stěny.
Viděla to i naše pediatrička. Opustila jsem původního lékaře, protože odmítal vzít v potaz souvislosti a trval na podání další dávky vakcíny. Tehdy už mi bylo jasné, že bych ji tím zabila. Při vstupním vyšetření před druhým rokem věku byla dcera neošetřitelná. Jen nesmírná laskavost a zkušenosti paní doktorky jí umožnily dceru poslechnout, změřit, no prostě přijmout ji do péče. Když jsme přišli na pravidelnou prohlídku po pár dávkách detoxu, nevěřila vlastním očím. Dcera spolupracovala a byla víceméně v klidu.
Dnes je jí sedm let. Sedm a půl, abychom byli přesní. Má druhý odklad školní docházky. Našli jsme pro ni školu, která je proslulá svým přístupem k dětem, které nejsou “úplně jednoduché”. Ale ani tady to nešlo. Má potíže se soustředěním. Stále v momentech nejistoty mění emoce z “pohoda” na “vztek a agrese” či “hluboký smutek”. Našli jsme jinou školu, kam přestoupila. K mé hrůze, přiznávám bez mučení, je to škola, kde není jediné dítě bez psychiatrické diagnózy. Všichni učitelé jsou speciální pedagogové. A ani ti ji nedokáží v pohodě zvládnout.
Dnes večer jsem šla děti uspat. Čteme před spaním, nebo si povídáme, podle jejich přání. Dcera se ptala, jestli ji zítra vyzvedne táta. Jestli půjde do školy a pak ji vyzvedne táta. Odpověděla jsem, že ano. Místo obvyklého “jéééj” se ozvalo “ne”. Zbystřila jsem, na otce je fixovaná. “Co ne?” “Já nechci do školy” “Pročpak Ani?” “Protože neumím přestat zlobit”.
Zastříhala jsem ušima: “Jak to? Kdo ti to říkal?” “Paní učitelka v družině”. Ano, dnes jsem vyzvedávala dceru ze zahrady. Paní učitelka mě na přivítanou zpravila, že za trest sedí na lavičce, protože zlobila v šatně – nechtěla jít ven. Dnes je pondělí, na středu si s ní domluvím schůzku, abychom si promluvily o negativní motivaci, která na tu zraněnou duši fakt nefunguje.
Proč tenhle román píšu? Protože neuplyne den, kdy bych si nevyčítala, že jsem ji nechala očkovat. Nemine den, kdy bych se neptala “co by bylo, kdyby?” Je to peklo, které zatím nemá viditelný východ, i když po každé nové dávce léku z vakcíny (už jedeme 10M), dcera opět trošku rozkvete. Je to takové peklo, že jsem se od obou dětí na nějakou dobu stáhla, protože už se to nedalo snést. I to si vyčítám. A snažím se to napravit a dohnat ztracený čas.
Pokud už jste očkovali a je průšvih, vyhledejte homeopata. Co nejdřív, detox funguje i po letech, ale hůř a pomalu. Pokud jste ještě neočkovali, dejte dítěti homeopatickou profylaxi, nebo zvažte, jestli je to vůbec nutné. Nutné to bývá jen z důvodu hmotného zabezpečení rodiny, nástupu do školky a do práce, jako u nás. Do školy už vám dítě vzít ze zákona musí.
Prosím, moc vás prosím, zvažte to. Je to zatracená ruská ruleta a obchod se strachem.
Přeji vám hodně sil a lásky.
Já – matka.“
Nejnovější komentáře