Před devíti lety bylo třetího listopadu nezvykle teplo. Byl krásný slunečný den. Přesto mi byla zima. Strašlivá zima. Vycházela zevnitř. Měla jsem teplé vlněné ponožky, chodidla doslova vklíněná do žebrového radiátoru, který jel naplno, ale klepala jsem se zimou.
Celou noc jsem téměř nespala. Nešlo to. Do spánku i polobdění mi vstupovala bílá mlžná postava střídaná stejně mlhavou tváří. Cosi mi naléhavě sdělovala, ale já jí nerozuměla. Ovládala mě nesnesitelná úzkost doprovázená chladem. Zevnitř. Jako by mé kosti byly z ledu.
Dovezla jsem to ráno svého malého syna k jeho otci, kde si ti dva hráli, zatímco já jsem se schoulila k topení. Vlastně částečně do topení. Stále mě ovládala úzkost. Nepopsatelný strach z něčeho bezejmenného.
Okolo jedné jsme vyrazili domů a mně se najednou zázračně ulevilo. Led roztál a má nálada se výrazně zlepšila.
Pak jsme vystoupili na Vyšehradě. Vyjela jsem s kočárkem na nadjezd přes magistrálu a zazvonil mi telefon. A já zjistila, proč jsem cítila, co jsem cítila.
To ráno zemřela má maminka. Podlomila se mi kolena. Nějaký instinkt mi ještě dovolil obejít kočárek, který stál ve svahu, a pak jsem poklekla.
Okolní svět přestal existovat. Bylo prázdno. Jen z očí mi tekly slzy a hlas zmizel. Nebylo nic. Jen bolest. Ochromující, všeprostupující bolest.
Příroda je ale mocná čarodějka. Po chvíli bezčasí, o jejímž trvání nemám vůbec představu, mi připomněla, že mám vedle sebe spícího syna. Ten den spal dlouho. Prospal celou dobu mého prvotního šoku. Spal, když jsem byla bolestí němá a neschopná jakékoliv komunikace.
Jedné noci se ta bílá postava vrátila. Tentokrát měla podobu nádherné ženy. Laskavě mi něco říkala, ale já jí zase nerozuměla.
Opět mě ovládla úzkost. Tehdy jsem se bála jinak, už jsem tušila, co se stalo, nebo stane. Ale nevěděla jsem komu.
To ráno mi přišla zpráva, že má pacientka zemřela, doma v kruhu svých nejbližších. Byla v posledním stádiu těžké nemoci. Všichni jsme věděli, že mým úkolem je “pouze” zpříjemnit jí poslední chvíle na tomto světě. To se podařilo. Když byl čas, přišla mi Smrt říci, že si ji bere k sobě.
O Smrti se příliš často nemluví. Je tabu, není vhodným tématem k hovoru. Je studená, ošklivá, temná, osamělá… Není. Nemusí být. Smrt je součástí života stejně jako narození. Je to bod Z, který neodmyslitelně patří k výchozímu bodu A. Je to konec cesty, cíl. Jako by Smrt byla těmi “Dveřmi domů”, k nimž vlastně bezděčně celý život jdeme.
Co je za nimi? Jednou jsem je měla skoro na dosah. Viděla jsem jasné hřejivé světlo a cítila nepoznaný klid a mír. Když jsem k nim však přiblížila, skočil mi můj desetikilový černý kocour s rozběhem na solar a vrátil mě zpět do hmoty.
Jsem moc ráda, že dnes už existují hospice, které jsou schopny zajistit domácí péči se vším, co k ní patří. Otevírají a pomáhají řešit i témata, která jsou odsunutá z vědomí, protože si je nechceme připustit. Jenže jsou nevyhnutelná. To vše citlivě, s klidem, láskou a pokorou, ohleduplně. Smrti se není třeba bát.
A abych přidala i trochu homeopatie, v prvním šoku je výborným pomocníkem lék Aconitum. Čím vyšší potence, tím lepší. Minimálně c 30, ideálně c 200. Posléze může pomoci Ignatia amara. Zmírní žal a emotivní reakce. Buďte s ní ale opatrní, když to přeženete, odstřihne vás od emocí a doba smiřování se může prodloužit.
Pomoci vám mohou také Bachovy květové esence Rescue Remedy Night. Zejména, pokud si (jako jedna má pacientka) vyčítáte třeba i to, že jste babičce nedopřáli kousek čokolády, který lékaři zakázali, “ale tehdy už to bylo přece jedno, neublížil by jí”. Esence z bílého kaštanu obsažená ve směsi zastaví úporné myšlenky a výčitky.
Přeji vám laskavý dušičkový čas.
Vaše Magdalena.
Foto: Internet
Nejnovější komentáře